Filozofie lesních mateřských škol

Vycházíme zejména z filozofie lesních mateřských škol, volného učení a respektujícího přístupu.
 

Tato filozofie znamená, že s výjimkou velmi nepříznivého počasí se aktivity odehrávají venku v přírodě

Pro naše projekty, pozorování, objevování a samozřejmě hru využijeme nejen zdejší nádherné přírodní prostory o velikosti 6,3ha, potůček a tůni, okolní louky a blízké lesy, kde si každý může najít svůj klidný koutek a sledovat to, co ho zaujalo, ale také naši zahrádku, na které budeme objevovat kouzla ze života rostlin od námi zasazeného semínka až po sladkou odměnu při sklizni naší úrody.

V zimním období společný čas trávíme v závislosti na počasí v přírodě a ve vytápěném srubu (viz zázemí). Oběd a odpočinek míváme podle počasí venku, ve srubu nebo na výpravě - při aktivitě v přírodě.

 

Základní pilíře přístupu v LMŠ Ostrov přírody

Pedagogika lesních mateřských škol

Za zakladatelku je považována Ella Flatau z Dánska, matka čtyř dětí, která čas s dětmi trávila pravidelnými výlety do lesa. Brzy se k ní přidali sousedé a jejich známí i další rodiny.  V roce 1954 vznikla díky nadšení a spolupráci rodičů historicky první lesní mateřská škola. Netrvalo dlouho a školky tohoto typu získaly na popularitě.

V Německu se lesní MŠ šíří od vzniku první v roce 1993 na základě přímých zkušeností jejich zakladatelek s dánskou koncepcí. K rychlému rozšíření přispělo legislativní uznání a s tím spojené státní financování. V roce 2008 se uvádí již více jak tisíc těchto zařízení a jejich počet nadále stoupá. Důvodem jsou nízké náklady na zřízení a provoz a samozřejmě zájem rodičů.

Dnes je tento typ předškolní výchovy rozšířen v mnoha evropských zemích, další lesní mateřské školy můžeme nalézt také ve Švýcarsku, Rakousku nebo Velké Británii.

Jedna z prvních školek inspirovaných touto koncepcí vznikla v ČR v roce 2007 na Liberecku a postupně se k ní přidávají další. Zatím se jedná o státem neuznávané vzdělávací zařízení, ale jsou alternativou mezi dalšími soukromými mateřskými školami. Z tohoto důvodu se oficiálně jmenují například „dětský klub” či „lesní školka”.

Volné učení a učení prožitkem

Učení prožitkem je učení umožňující dětem dotýkat se a na vlastní oči poznávat svět, ponořit se do předmětu učení, a naplno využívat nadšení z poznávání něčeho nového.  Jedním z představitelů je Joseph Cornell, přírodovědec a pedagog, propagující učení v atmosféře plné radosti z pozorování a volného pohybu v přírodě. Vyvinul metodu takzvaného flow učení, ve které na sebe plynule navazují následující kroky: probuzení nadšení, zaměření pozornosti, ponoření do nezprostředkované zkušenosti  a sdílení zážitků s ostatními.

Respektovat a být respektován

Komunikujeme s dětmi podle zásady „respektovat a být respektován“. Tento druh komunikace je vyjádřením partnerského vztahu k dětem založeným na respektu k jeho osobnosti. Dítě je vedeno k zodpovědnosti za sebe sama a své činy, k sebeúctě a úctě k druhým.

Volná hra

Volná hra je velmi důležitou součástí výchovy nejen předškolních dětí. Při volné hře dítě posouvá samo sebe dál ve svém vývoji, volně se pohybuje v bezpečném a známém prostředí. Rozvíjí svou fantazii, jemnou i hrubou motoriku a učí se sociálním vztahům, objevuje svět a jeho zákonitosti. Úloha dospělého je posouzení bezpečnosti a vhodnosti dané činnosti. Jestliže činnost vhodná není, dospělý umožní dítěti pokračovat jen na základě dohodnutých pravidel.

Waldorfská pedagogika – doplňující prvky

Principy a metody práce ve waldorfské mateřské škole vycházejí z antroposofie - duchovní vědy, kterou založil Rudolf Steiner. Cílem je člověk chápaný ve své celistvosti jako bytost tělesná, duševní a duchovní. Antroposofie vidí člověka a celý hmotný svět jako výraz působení duchovních sil. Vývoj samotného člověka tak probíhá v přibližně sedmiletých cyklech. Každý člověk z tohoto pohledu prochází jednotlivými fázemi osobitým způsobem a v každé vývojové fázi jsou možnosti pro optimální rozvoj rozmanitých lidských vlastností a sil.

V prvním sedmiletí je dítě jedním velkým „smyslovým orgánem“. Ze svého okolí doslova „nasává“ vše, co je mu nabízeno. Tomu by mělo být uzpůsobeno prostředí dítěte, které by mělo být co nejpřirozenější (dřevo, přírodniny, vlna, jemné odstíny barev, hračky z přírodních materiálů atd.). A samozřejmě i pedagog by měl dětem poskytovat vhodný vzor a nabízet smysluplné činnosti (tvoření z přírodnin, vyprávění či čtení pohádek, příběhů a říkadel, společné vaření, práce na zahrádce atd.) které jsou přirozenou součástí každodenního života. Skrze napodobování, pozorování a zakoušení dítě utváří svojí osobnost.

Montessori pedagogika – doplňující prvky

Zakladatelkou Montessori pedagogiky se stala Maria Montessori. Narodila se roku 1870 v Itálii, kde studovala medicínu a jako první žena dostala lékařský diplom. Věnovala se práci s mentálně postiženými dětmi, které po krátkém čase dosáhly  úrovně svých zdravých vrstevníků. Výsledky ji povzbudily k rozhodnutí pokračovat v této práci se zdravými dětmi.

Klíčový princip výchovně vzdělávací činnosti Montessori pedagogiky je vlastní objevování poznatků samotným dítětem. Potřeba učit se, porozumět okolí, vyznat se v souvislostech je v nás zakódována přímo geneticky. Při výchově a učení stačí respektovat individuální vývoj a využít senzitivní fáze každého dítěte.
Senzitivní fáze jsou zvláštní vnímavosti k získávání určitých schopností, jako je například fascinace malými věcmi, učení se sociálnímu chování, řeč, řád, psaní, čtení. Trvají jen určitou dobu a nenávratně se zakončí, ať už jsou využity nebo ne. Tyto činnosti se dítě naučí samozřejmě i kdykoliv jindy, ale v této „fázi“ se je naučí samo od sebe. Dítě je tehdy schopné maximální koncentrace na určitou práci. Pokud je dítě takto zaujato, nemá být vyrušováno a má mu být poskytnut dostatek času, aby práci samo dokončilo.

Pro svou práci si dítě může zvolit na základě dopředu určených pravidel:

co = jaký materiál si vybere, jakou oblast, na čem bude pracovat, co se chce učit a o čem chce získat další informace

kde = vybírá si místo, kde bude pracovat

kdy = dítě nepracuje na povel či podle zvonění, ale motivuje ho jeho polarita pozornosti; každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu

s kým = může pracovat samo, ve dvojici, ve skupině


Volná – svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů… Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme.